Seděl jsem jako dvouletý nebo tříletý kluk na koberci v dětském pokoji, ale nevěděl jsem o tom. Vím o tom jen díky tomu, že se ve mě najednou objevil někdo, kdo věděl že sedí na koberci a hraje si s dětskou skládací knížkou. Je to nejstarší vzpomínka, kterou mám. Je tak živá jako bych to prožíval právě teď. Dodnes vidím to „překvapení“ z uvědomění si sebe sama, z pocitu já jsem. Pak byla zase nevědomost o sobě a zřejmě častější okamžiky sebeuvědomění, až se vytvořil pevnější pocit vědomého jáství.
A toto jáství začalo sebe ztotožňovat s hodnoceními, poznámkami a reakcemi rodičů, prarodičů a všech ostatních lidí, se kterými se potkalo. Bylo to zvláštní, protože toto jáství uvnitř o sobě žádné hodnocení nemělo. Nebylo tam nic z toho o čem druzí mluvili. Žádné pevné a dané charakteristiky, kterými ho druzí častovali. Protože ale tato hodnocení pronášeli lidé dospělí nebo starší, než jsem byl já, musela to být pravda. A tak jsem přijal, že jsem takový a onaký, i když jsem nic z toho sám uvnitř necítil.
Osoba začala fungovat.
