Prožívání osobního života je možné jen díky schopnosti univerzálního bytí vytvořit ze sebe a v sobě individuality s pocitem nezávislé svébytnosti.
Přestože je tento pocit pouze iluzorní, dokáže vytvořit člověka, který je přesvědčený o své samostatnosti, uvažuje o sobě jako o těle, a pociťuje sebe odděleně od všeho ostatního.
Takto vzniká dualita, svět a život člověka v něm.
člověk se domnívá že toto je skutečnost (je o tom přesvědčen na základě svých smyslů).
Každý člověk pro svoji svébytnost používá s naprostou samozřejmostí slovo já. Přitom právě toto já je něco, o čem naprostá většina lidí neví vůbec nic.
Zeptejte se kohokoliv na to, co znamená toto jejich já, podívají se na vás jako na blázna a řeknou no přece já. Pak přidají jméno a příjmení, povolání, pohlaví, zkrátka svůj životopis. Ale co bylo toto já před tím, než dostali jméno, začali vršit zkušenosti a tituly? A co bude toto já až doslouží tělo, na které ukazují prstem při vyslovení tohoto slova?
Celé toto prožívání světa a takzvaného lidského života je jakýmsi spánkem a sněním skutečného zdroje a podstaty každého člověka. A tím je nepojmenovatelné univerzální bytí.
Co způsobuje to, že se čas od času toto universální bytí omezené v individualitu prozře do své původní celistvosti?
Vše se děje spontánně, osobní já je iluze. I toto osobní prožívání je vytvářeno univerzálním bytím. Tudíž zde ve skutečnosti nic takového jako osoba, individualita neexistuje. A proto jakékoliv osobní uvažování a prožívání nemá oporu reálné svébytnosti jednotlivce. Pokud si člověk uvědomí, že on jako osoba je vytvářen myšlením a ztotožňováním se s tělem… iluze praskne jako mýdlová bublina.
